VZPOMÍNKY
Jak jsem se (ne)dostala na experimentálku...
Paní profesorka
Jak jsem se (ne)dostala na experimentálku...
Prvních 5 let základky jsem strávila na bruslích na Kounicové přes cestu od zimního stadiónu Kotase (už je zbouraný) na Fifejdách. Třída do 20 žáků, s několika čistými cikány (domu jsem údajně nikdy vši nepřinesla), nepamatuji si domácí úkoly, pouze bitky s křídami a houbami ve třídě a ranní a pozdě večerní hodiny na krasobruslení.
Takže novinka, že se bude otevírat klasické gymnasium (tak drahé mému otci z první republiky), zrušila mé bruslení, školní nicnedělání a přidala mi dlouhé hodiny cestování do daleké Poruby.
Tady ale přijde ta krutá anekdota přijímacích zkoušek jako trest za 5 let "farniente".
Pamatuji si na diktát z češtiny, kdy ředitel Pinkas četl monotónním hlasem do školního rozhlasu nadpis "Přivezte je živé!" a já jsem si myslela, že mluví jiným jazykem a podle toho ten pravopis také dopadl. Matematika mě přistihla nelogicky počítat logický příklad: "Kolik let člověk prospí, když žije 60 let a spí 8 hodin denně?", takže k dalším jsem se ani nedostala. V závěru si nejsem jistá, jestli IQ test mi pomohl nebo úplatek otce ředitelovi, ale byla jsem podmínkově přijatá do vánoc.
Doma byl rachot a ujištění, že jsem ta nejhloupější ze všech 150 dětí a prý ať se snažím zůstat aspoň celou primu.
A tak to začalo, díky Milušce Šimberové, Marušce Luxové, Věrce Fialové, Jarce Stanovské a všem ostatním... Díky osude...
Romana
(nahoru)
Paní profesorka
Začíná nový školní rok. Na černé tabuli je křídou napsáno 1. září 1968. Sedíme v lavicích a nesměle po sobě pokukujeme, protože se vidíme poprvé. Jsme primáni – třída Prima D nově vzniklého gymnázia. Zvoní a do třídy vchází učitelka. Představuje se a říká, že je naše třídní profesorka. Vidím ji jako dnes: vysoká, usměvavá žena v černém kostýmku s vestičkou. Na první pohled vypadala velice přísně. Brýle s tlustými skly ještě zvýšily respekt, který jsme určitě všichni pociťovali. Když k nám ale promluvila, tak se něco změnilo. Její vlídný hlas a přívětivý úsměv si během chvilky získal celou třídu. Povídala si s námi, jako by byla naše maminka. Vždyť také měla dceru ve vedlejší třídě, ale to jsme první den ještě nevěděli. Naše obavy a nejistota z nového prostředí se při povídání s novou vyučující úplně rozplynuly. Je nám dvanáct let a s údivem zjišťujeme, že nám všichni učitelé vykají. To proto, že jsme první ročník osmiletého gymnázia.
Na vykání jsme si pomalu zvykli. Paní profesorka nám uměla vyhubovat i s tím vykáním. Jirku z druhé lavice neustále kárala: „Jiří, netahejte Milušku pořád za vlasy. Kdyby byly kalamáře, tak jí tam ty copy snad namočíte!“ V zimě s námi jezdila na lyžařské zájezdy a v létě na školní výlety. Starostlivě zjišťovala, zda máme všichni s sebou svačinu a jestli nemáme mokré boty. Vzhlíželi jsme k ní s úctou a respektem, ale beze strachu. Měli jsme ji rádia ona měla ráda nás. Byly to tenké nitky mnoha příhod a zážitků, které nás spojovaly. Jenže to neviditelné pouto po dvou letech násilně přetrhla normalizace.
Osmileté gymnázium nám zrušili a nás - žáky - převedli na základku, kde nás učili soudruzi učitelé. Ale my jsme pořád mysleli na naší bývalou třídní, která kdesi na jiné škole učila jiné žáky. I když nepřítomná, byla pořád s námi. Neviditelná pouta nelze přetrhnout.Chodili jsme jí přát k Vánocům i k MDŽ, s kytičkou jsme se zastavili na konci školního roku. Přestože už nebyla naše třídní, pořád byla s námi tam někde hluboko v nás. A tak to zůstalo. My jsme se postupně rozprchli na jiné školy a do jiných měst a potkávali jsme se jen na školních srazech.Paní profesorka vždy přijala naše pozvání a povídala si s námi, jakoby pořád byla naše třídní.V učitelském notýsku si vedla přehled - už ne o známkách, ale o životě každého z nás.
Tak to trvalo téměř padesát let. Když už nemohla na sraz přijet, tak jsme si ji přivezli. Po té, co jsme se letos v zimě s naší milovanou třídní naposledy rozloučili, zmizel i někdo podstatný z našeho života. Spolužák Slávek to krásně řekl za nás za všechny: „Naše paní profesorka přeci neodešla, ta je tady pořád s námi.“
Před několika dny začal nový školní rok a my víme, že naše paní profesorka je tu stále. Její prima D se nikdy nerozpadla. Pořád nás spojuje neviditelný provázek, přestože jsme v různých městech. Chodíme společně na běžky, na kolo i na vycházky s vnoučaty. Letos v létě jsme na chatě opékali špekáčky. A na koho jsme vzpomínali, není těžké uhádnout.
Za všechny spolužáky z primy D
Hana
Ostrava, 20.10.2016